OTCOVSTVÍ

JAK TO BÝVÁ - probuzení

Při práci s muži velmi často docházíme k tomu, že to, co by potřebovali dát svým synům, je velmi často to, čeho se jim nedostalo od jejich otců. Někdy si to uvědomují již delší dobu, někdy se jejich bolavá a pečlivě ukrytá rána otevře, až když ji sami začnou dělat svým synům. Když mají dceru, tak jsou často ještě bezradnější. "Co mám já jako muž předat synovi, trochu tuším, ale své dceři? Nikdo mě to neučil. Raději to nechám na ženě, protože výchově žen, tomu už nerozumím vůbec." Málo koho z mužů někdo naučil, co předat dětem a jak vypadá skvělý vztah otce s dcerou. Pokud mám sestru, mám alespoň mlhavou představu, i když mi nikdo nezaručí že správnou. Velmi častá reakce je z toho utéct, protože to bolí. Nebo nedělat nic, protože muži často opravdu nevědí co, nevidí to kolem sebe, nebo to nechávají na ženách. Ty to velmi často vidí víc, víc se zajímají a vnímají jasněji než muži. Někdy se mužům otevřou oči v momentě, kdy se dostanou na některý mužský kurz a dovolí si otevřít srdce a své případné zranění uvidět. Je jedno, jestli je zranění od otce nebo matky.

Je dokonce jedno, jestli si na to muži přijdou sami, jestli je někdo popostrčí, nebo jakou silou do nich strčí. I když někdy síla rány, velikost palice a hloubka zadunění, jsou přímo úměrné odezvě a motivaci mužů se sebou a svými vztahy k ženě a dětem něco udělat.
Pokud tedy dojde k probuzení Muže, k volání divočiny, nastává problém, kudy a jak do toho.
Brzy vznikne kurz Otcovství, který tímto tématem provede muže, kteří se mají stát otci, nebo v této roli jsou, ale chtějí ji kultivovat a rozvíjet. Pro některé z vás zde možná začne nebo bude pokračovat vaše cesta k sobě, své autenticitě a ke svému Mužství.

Pokud chcete pracovat na sobě, aby z toho těžil váš syn, dcera, žena, rodina a okolí, ale hlavně vy, a zajímá vás téma Otcovství, napište mi, a já vás budu informovat o novinkách.

OTEC

Role Otce se v posledních generacích výrazně mění. Naši dědové byli ve válce, ze které se někteří nevrátili, a někteří se vrátili poznamenaní a byli pak v duchu nepřítomní nebo museli hodně pracovat a budovat vlast, a na své syny neměli moc času. Většinu našich otců musely vychovávat maminky, a tak od svých otců nemohli získat uznání, natož aby prošli iniciací v muže. Naši otcové se to tak neměli kde naučit. Proto i nás neměl kdo iniciovat a málo kdo z nás, dospělých mužů, získal uznání od toho, koho bychom to potřebovali nejvíc. A mnohdy ani netušíme, jak velký vliv to v našem životě má.

Začneme si to uvědomovat až v momentě, kdy se sami staneme otci a nevíme co s tím. Být otec pro někoho není zas tak velká zásluha, někomu se to prostě přihodilo, aniž by to plánoval. Máme své děti rádi a zjišťujeme, že ne vždy jsme schopni jim dát to, co chceme, protože být přítomný otec vyžaduje dost energie a vědomí. Někdy se s hrůzou přistihneme, že děláme to, co dobře umíme, co jsme se naučili od svých otců. Utíkat. Do práce, do světa svých koníčků, do sportu, politiky, výkonu, hospody, mlčení, k jiné ženě, ... Jen abychom nemuseli přiznat to, že si s něčím nevíme rady, že nevíme, co s vlastními dětmi. Raději se stáváme nepřítomnými otci. Protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nebo děláme vše fantasticky, jak nejlépe umíme, jen je to málo a stále to nestačí.